Pro výstup jsem zvolil zářijový víkend a byla to dobrá volba. V noci jsem přijel na parkoviště v osadě Glavaš, kterou ve skutečnosti tvoří jen asi čtyři stavení. Parkoviště je velmi malé, pouze pro pár aut, ale parkovat se dá jistě i podél cesty. V noci se přes oblast přehnala bouřka, takže ráno v 7:00, kdy jsem vyrážel, bylo příjemných 15 °C a foukal mírný vítr.

---

Trasa je velmi dobře značená. Hned na začátku míjím zříceninu pevnosti Glavaš-Dinarić a pokračuji klikatou stezkou k prvnímu rozcestí, které se nachází kousek nad zcela vyschlou studánkou. K vrcholu lze jít buď klasickou trasou vlevo přes útulnu Planinarsko sklonište Drago Grubać, nebo směrem na Martinovu Košaru. Volím prudší výstup vpravo a klasiku si nechávám na sestup.

---

Na planinu ve výšce 1 250 m n. m. přicházím kolem 8:05. Naskýtá se mi pohled na měsíční krajinu – zjevně tu nedávno hořelo, tráva je spálená a svítí jen bílé vápencové kameny. Samotný vrchol zatím vidět není. Pokračuji „prostřední“ cestou a do druhého sedla nedaleko vrcholu dorážím o hodinu později. Na protější straně svahu je vidět stezka vedoucí k přístřešku.

---

Svižným tempem dosahuji vrcholu v 9:45. Nikde nikdo, jen slabě fouká. Po chvíli z druhé strany přicházejí dva Poláci.

---

Dolů se vracím klasickou hřebenovou trasou, která svou atmosférou připomíná Nízké Tatry. Při vícedenním přechodu jistě přijde vhod zmíněná útulna Drago Grubać. Odtud vede sestup po kamenité stezce a kousek nad studánkou se obě cesty opět spojují. Zpět na parkoviště dorážím před 13:00. Teploměr ukazuje už 26 °C a začíná být horko. Uprostřed léta, kdy může být ještě o deset stupňů víc, to tady na přímém slunci bez možnosti stínu nebude vůbec nic příjemného.

---

---